Ptáte se, jak se žije ve Vietnamu? Základním kamenem života všech Vietnamců je rodina. Rodina velká a široká. Přestože dnes se již, zejména ve městech, lidé pokoušejí přiblížit západnímu vzoru, ještě v minulé generaci, a na venkově dodnes, nebyly a nejsou výjimkou rodiny na naše poměry obrovské. Šest, osm nebo devět dětí, které pomáhají rodičům, a předpokládá se, že se o ně ve stáří postarají. Vietnamci považují za rodinu však nejen rodiče, prarodiče a děti. Do úzkého kruhu patří všichni počínaje pratetičkou a konče vnoučaty nevlastního bratrancova syna. Vietnam je zemí bez sociálního systému a velká rodina si je vzájemně oporou, podporuje se a pomáhá si po stránce ekonomické i v každodenním životě.
Středoevropan by byl při návštěvě vietnamského zdravotnického zařízení pravděpodobně zděšen. Pomineme-li pro nás primitivní podmínky, šokující je především neexistence zdravotnického personálu. V nemocnici je lékař, za jehož služby je třeba nejen zaplatit, ale zejména jej předem uplatit hodnotným dárkem. Zdravotní sestry? Neexistují nebo jich je oproti Česku minimální množství. O hospitalizovaného se musí postarat jeho rodina. Společně s ním přichází do nemocnice někdo z příbuzných, kdo vykonává každodenní péči, a není výjimkou, že spí s nemocným v jediné posteli, zatímco ostatní členové rodiny jim přinášejí jídlo a pití. Vietnamci však neztrácejí svůj věčný úsměv. Poradí si i v tom případě, že onemocní člověk, jehož příbuzní se rozprchli do světa. Solidarita panující zde mezi lidmi je úžasná. Spontánně vznikají vzájemně se podporující skupiny, např. bývalí spolužáci, kteří zakládají společné finanční fondy určené na péči o členy rodiny. Příspěvky do těchto fondů jsou dobrovolné, jejich výše je však vysoce prestižní záležitostí. V praxi ti, kdo odešli do Evropy, přispívají více, ti, kdo zůstali, se pak postarají osobně i o jejich příbuzné.
Studovat, to je ve Vietnamu zdrojem pýchy a společenského postavení. Školský systém je v podstatě podobný našemu – náš první stupeň = vietnamská základní škola, náš druhý stupeň = první stupeň vietnamské střední školy, naše střední škola = vietnamský druhý stupeň střední školy. Povinná je jen škola základní, tj. pět let školní docházky. Po ukončení každého stupně je třeba složit zkoušky pro možný postup. Po střední škole je možno pokračovat dále na vyšších odborných školách, což je ekvivalent našeho bakalářského studia nebo na škole vysoké, která zde existuje jen ve formě studia magisterského. Vzdělání je ve Vietnamu těžko dostupné, protože je velice drahé. Přesto se rodiny snaží je dětem umožnit a zvýšit tím svou prestiž, a to bez ohledu na to, zda si děti samy studovat přejí či k tomu mají předpoklady. O těchto věcech vždy rozhodují starší členové rodiny. Přednost mají vždy technické obory. Je-li možno poskytnout vzdělání jen jednomu dítěti, přednost dostane automaticky syn. Paradoxní je, že naprostá většina vysokoškoláků nakonec pracuje v oborech, kde zdaleka není zapotřebí takto vysoké vzdělání.
Vietnam je tradičně zemědělskou zemí, což nezměnily ani výrazné reformy hospodářství, které zde od 80. let minulého století probíhají. Dnes patří k největším vývozcům rýže na světě, mimoto vyváží také kávu, čaj, kešu oříšky a tropické ovoce. Zejména vývoz čaje stále stoupá, za posledních deset let vzrostl téměř o 250%. Vyváží se jak do Evropy, tak do Spojených států, Austrálie a na Střední východ. Živočišná výroba se soustředí zejména na chov prasat a drůbeže, ale exportně nejvýznamnější komoditou jsou mořské plody a ryby. Ve městech vzrůstá význam průmyslové výroby. Růst je patrný zejména ve stavebnictví. A přestože je Vietnam teoreticky stále socialistickou zemí, obyvatelstvo se chová velice dravým kapitalistickým způsobem. Prosperuje zejména soukromý sektor. K rozvoji průmyslu velmi přispívají země Evropské unie, Rusko, Japonsko i USA, které sem přesouvají výrobu kvůli levné pracovní síle. Ve Vietnamu tak vzrůstá i význam obuvnického, oděvního, ale třeba také potravinářského průmyslu.
Komunistická ideologie Vietnamcům nebrání v soukromém vlastnictví obchodu, zemědělské půdy i dalších výrobních prostředků. Po staletích útlaku jinými národy – Číňany, Francouzi, Američany – si užívají svou svobodu a možnost řídit sami sebe. Všichni se již setkali s tvrzením, že jde o lidi velice pracovité. Těžko jej vyvracet. Ovšem pravdou je, že už jen samo velice horké a vlhké podnebí ve Vietnamu rozhodně neumožňuje celodenní plné pracovní nasazení. Rodiny pracují, zejména v zemědělských oblastech společně a jejich členové jsou vždy schopni se navzájem zastoupit. Pracuje se pro dobro rodiny jako celku, pro zvýšení její prestiže, pro možnost získat vyšší životní standard pro děti a zajistí blahobytné stáří rodičům.
Vietnamce trápí v podstatě totožné problémy jako obyvatele České republiky. Přestože centrálně plánované hospodářství je již minulostí a řada ekonomických reforem pomohla k likvidaci alespoň nejdrastičtější chudoby, zemi trápí vysoká nezaměstnanost, kdo peníze má, nedůvěřuje místní měně a mění je za zlato či dolary, zvyšují se rozdíly mezi chudými a bohatými. Kdo má příbuzného v Evropě, bývá považován za šťastlivce, Vietnamci, kteří se uchytili v České republice, Polsku, Německu atd. se považují za bohaté. Za svou práci dostávají mnohem více peněz než kolik by za stejnou dobu dokázali vydělat doma, a podporují své příbuzné. Provdat dceru za takovéhoto emigranta se považuje za dobrou partii a domluvené sňatky ani dnes nejsou úplně ojedinělé.
Chci koupit průvodce VietnamemZátoka Ha Long je klenotem Tonkinského zálivu
Ubytování v Hue Vietnam – 3 zajímavé tipy pro vás
Jak je to s vízy do Vietnamu na Slovensku? Pomůže Vietnamská ambasáda v Bratislavě!
Vietnam na vlastní pěst aneb jak si cestu i samotný pobyt užít na maximum?